Bylo pozdní podzimní odpoledne a za kulatými okny jeho kajuty se rozprostírala nádherně modrá nekonečná plocha vodní hladiny. Seděl za svým stolem, jenž zabíral větší část jeho kapitánské kajuty, a vyplňoval periodické hlášení o stavu lodi, které odešle vedení společnosti ještě dnes večer, přesně v 19:00. Byl v dobrém rozmaru a první plavbu na své nové lodi si náležitě užíval. – Aby taky ne, vždyť byl nejmladším a nejúspěšnějším kapitánem, kterého kdy společnost GTC zaměstnávala! Těch pět let tvrdé dřiny se mu vyplatilo. GTC byla největší transportní společností na světě – její specialitou byly velké a hromadné transporty – ano, přesně si ten známý reklamní slogan pamatoval. Právě on byl před dvěma týdny jmenován kapitánem jejich největší a nejmodernější zaoceánské lodě – ropného supertankeru Rollwaag. A na to, že tohoto prestižního postu dosáhl ve věku 25 let, to byl veliký úspěch. Když dopsal zprávu, odložil bezdrátovou klávesnici na stranu a z jednoho z šuplíků u stolu drahý kubánský doutník a se zapalovačem v ruce se opřel do svého pohodlného křesla. Opravdu, nežil si špatně, jeho kajuta, nebýt malý kulatých okének za jeho zády, více než cokoli jiného, připomínala pracovnu úspěšného manažera, či ředitele nějaké banky. Rituál zapalování doutníku narušilo až slabé pípnutí počítače na jeho stole. E-Mail byl úspěšně odeslán. „Ano, jeho dnešní práce byla tímto hotova.“ Pomyslel si a s doutnajícím doutníkem v pravé ruce se pohodlně uvelebil v křesle. Nikdy by si nemyslel, že být kapitánem ropného supertankeru bude tak lehké. Pravda, Rollwaag byl prošpikován moderními přístroji, které řízení lodi značně ulehčovaly – či lépe řečeno, bez nich b to bylo zcela nemožné. Navigační systém GPS, nesčetné radary, vysílače a pokročilá technologie – to vše umožňovalo lodi spojení se světem. Množství všemožné elektroniky, které se na palubě nacházelo, bylo možné srovnávat snad jen s letadlovou lodí. Až sem lidstvo pokročilo od dob dřevěných bárek a vorů… Kapitána z jeho myšlenek znovu vyrušil až zvukový signál počítače. Když soustředil své oči vstříc LCD monitoru na stole, spatřil indikaci nově přijatého E-Mailu. Vedení společnosti mu patrně posílalo další z oněch „důležitých“ pokynů a upozornění pro další plavbu. Už chtěl sáhnout po myši, aby si nudný E-Mail prohlédl, když jej vyrušil hlas prvního důstojníka z interkomu: „Pane, máte zde videohovor, volá kapitán Sergej Juno z lodi SS13-GOLEM, pane.“ „Jsem na cestě, poručíku,“ řekl kapitán, když tiskl tlačítko telefonu na svém stole. „Rozumím, čekáme vás, pane.“ Ozvalo se v odpověď. Kapitán vstal od svého stolu a při odchodu přejel dlaní přes senzor ve dveřích. Světla v kajutě pomalu zhasla a LCD monitor přešel do úsporného režimu.

„Kapitán na můstku!“ řekl jeden z důstojníků, když zahlédl kapitána ve dveřích. Všichni povstali kapitánovi na pozdrav. Byl to jeden z těch starých zvyků, které se dochovaly z dob válečného námořnictva, z časů, kdy byla námořní flotila nejsilnějším článkem armády. „Děkuji,“ odpověděl kapitán a vykročil vstříc prvnímu důstojníkovi, jenž se nacházel uprostřed můstku. Lodní můstek byla obdélníková místnost, která zaplňovala většinu nejvyššího patra kontrolní věže lodi. Její jedinou neprůhlednou zadní stěnu tvořily prosklené rackové skříně, v nichž byla umístěna většina elektronického vybavení lodi. Zbylé stěny byly tvořeny dvěma, na sobě nezávislými, skly, které poskytovaly výhled na loď a oceán, v němž se nacházela. Před těmito okny, byly dvě řady přístrojových desek, ovladačů a počítačových obrazovek. Zde bylo skutečné srdce lodi. Chlouba pokroku lidské technologie a discipliny. Dvě desítky operátorů, které tiše seděly na svých stanovištích, budily dojem horečné a přesně organizované činnosti. Té však nebylo nyní tolik za potřebí, neboť Rollwaag nyní stál. „Je stále na drátě?“ otázal se kapitán a postavil se po boku svého zástupce. „Jistě, pane.“ Řekl první důstojník a pokynul jednomu z operátorů. Na velkém skleněném poloprůhledném displeji v přední části můstku se objevila zarostlá tvář vousatého mladíka. „Tě bůh, Johny!“ řekl člověk na druhém konci videofonní linky a jeho tvář se roztáhla do srdečného úsměvu. „Také tě rád vidím Sergeji. Před měsícem jsem se dočetl o tvém povýšení, srdečně gratuluji.“ odpověděl s úsměvem, i když poněkud kultivovaněji kapitán. Sergej Juno byl jeho dlouholetým přítelem a důvěrníkem. Seznámili se při studiích a často drželi jeden druhého, ve chvílích, kdy se jim moc nedařilo: „A cože tak nejednou voláš?“ „Ále, řídit nákladní lodě je něco zcela jiného, než ty zatracené parníky s nevděčnými turisty. Tady má člověk z nějakého důvodu zkrátka moc volného času.“ Odpověděl zvesela Rus: „No, tak sem si řek, že bych ti mohl zavolat a poptat se jak se věci mají, ne? A jak je na Rollwaagovi?“ „Mám-li být upřímný Sergeji, je tu nuda – řídit tuhle bárku má jen málo společného s těmi škunery v dvaadevadesátém! Pamatuješ tehdá, jak nás proháněli?“ odpověděl kapitán s úsměvem na rtech.

Mezitím se na dně oceánu, několik desítek mil na jihovýchod, stala prazvláštní událost. Starý korýš, rak poustevníček, již na sklonku svého života, pocítil, že už je opravdu konec. Přidržoval se jedním klepetem korálového výstupku, když ho zastihla smrt. Když se zavřela jeho víčka a bezvládné klepeto pustilo korálový výstupek, jeho poslední myšlenka patřila spánku. Když už nebylo nic, co by ráčkovu škebli drželo na místě, začala pomalu klesat k mořskému dnu – tak, jak ji k tomu zemská přitažlivost nutila. Místo, kam dopadla, nebylo však vystláno pískem, ale rezavým povrchem kovu, jež člověk ukutal a který sem dopadl před několika desítkami let. Ironií osudu nyní malá ulita mořského ráčka nyní opravila to, co před lety jiný mořský tvor poškodil. Nepatrný otřes, vyvolaný nárazem mrtvého tvorečka na povrch, přisypal na misky vah poslední zrnko a jedna z vychýlených součástek uvnitř rezavého nástroje nejhoršího z lidských prokletí se vrátila do svůj původní polohy. Pekelný stroj se znovu probudil k životu, aby splnil účel, ke kterému jej sám člověk stvořil…

Když se kapitán rozloučil se Sergejem a poděkoval mu za zavolání, opustil můstek, aby se odebral do své kajuty. Jeho kroky se podivně rozléhaly, jak kráčel po rozlehlých a prázdných chodbách obří transportní lodi. Rollwaag byl plně naložen a vyčkával, neboť společnost chtěl a pokořit další z těch nesmyslných rekordů, které jí získávaly prestiž – věc, bez které se společnost veliká jako GTC mohla klidně obejít. Rollwaag měl na tomto místě setrvat až do zítřejšího rána, kdy se měl, za účasti médií, stát prvním ropným tankerem, který se dostane zprostřed oceánu do přístavu během pěti hodin. A tak posádce nezbývalo, než si volné chvíle nějak ukrátit. Když dorazil do své kajuty, nechal světla zhasnutá a postavil se k jednomu z kulatých oken, jež tvořila její zadní stěnu. Za okny se začalo stmívat. Vlny nabíraly na intenzitě a schylovalo se k bouři. Ne, že by to pro loď Rollwaagových rozměrů něco znamenalo. Mohla by přečkat bouře mnohem větší, než byla tato – alespoň to tvrdili ti, kdo ji postavili. O této bouři samozřejmě věděli několik hodin předem. Věděli, jak bude silná, kdy začne a kdy skončí. Absolutně přesné informace byly pro svět 21. století naprostou samozřejmostí už několik let. Ale vždy tomu tak nebylo. „Jak se asi řídili lodě v dobách, kdy jedinou jejich výbavou byly nespolehlivé radiostanice a navigační mapy? Jaký strach museli asi prožívat kapitáni, když dělali důležitá rozhodnutí na základě nepřesných informací? Ano, strach – jedna z věcí, které jsme ze světa vymýtili stejně jako virus neštovic. Není čeho se bát, když není neznámo. Máme informace a s nimi pokrok.“ Pomyslel si kapitán. „Dříve řídili lodě sami lidé, dnes je řídíme za pomoci strojů a co přijde potom? Počítače? Lodě se budou řídit samy a povolání kapitánů vymizí… Už teď jsme přebytkem. Alespoň mi to tak připadá, když se dívám na všechny ty obrazovky na můstku,“ přemítal kapitán, dívaje se z okna. Jeho zamyšlení přerušilo až prudké otevření dveří. „Kapitáne! Musíte ihned na můstek!“ křičel udýchaný a nervózní hlas styčného důstojníka. „Co se děje?“ zeptal se kapitán, otočil se a pohledem probodával styčného důstojníka. „Nevím, poslal mě první, pane, něco se děje,“ odpověděl udýchaný styčný důstojník a dodal: „Pojďte se mnou.“ Ještě nikdy se nestalo, že by pro něj někdo poslal tímto způsobem – což nevěstilo nic dobrého, pomyslel si kapitán, když běžel za styčným důstojníkem na můstek. „Pane, máme problém!“ řekl hned po kapitánově příchodu první důstojník, který byl bledý jako stěna. „Co se to tu sakra děje?“ zeptal se kapitán a vykřikl: „Všichni na svá místa! Přestaňte mluvit o problému a uklidněte se. První, podejte hlášení!“ „Máme kolizní kurs s neznámým plavidlem, pane.“ ¨    „Kolizní kurs? – Vždyť stojíme,“ nechápal kapitán. „Ale to plavidlo jede proti nám, pane,“ doplnil první důstojník. „Strojovna – zahájit startovací sekvenci motorů! – Okamžitě!“ vykřikl kapitán a vydával rozkazy: „Spojovací – navažte s tím plavidlem komunikaci, první, vy mi řekněte jak je daleko a kolik času zbývá do kolize.“ „Dvacet minut, pane,“ odpověděl první důstojník a zbledl ještě více. „Cože? To je tak rychlé, nebo je tak blízko?“ ptal se kapitán. „Je tak blízko – deset kilometrů od naší pozice, pane,“ dodal první důstojník. „Panebože – spojovací, máte už to spojení?“ zeptal se kapitán a na jeho čele byly patrné kapičky potu. „Neodpovídají, pane,“ řekl spojovací operátor. „Kapitáne, naše motory ale naběhnou nejdříve za 30 minut!“ ozval se šéfinženýr a v jeho tváři se zračilo zoufalství. „Pohotovost! – Všichni na svá stanoviště!“ řekl jasně kapitán a lodí se rozezněly sirény, pak pokračoval:     „Spojovací – navažte spojení s velením, chci generálního ředitele, řekněte, že je krizová situace. Navigační zjistěte mi všechno o té lodi, a kde se tam saka vzala. A vy, inženýre, se pokuste urychlit start, co to de!“ Celý můstek se dal do práce. O chvíli později se na displeji před okny rozzářila buclatá tvář generálního ředitele GTC. „Hovoří kapitán John Shipwreck, tanker Rollwaag. Máme krizovou situaci třídy A a žádáme o pomoc. Na našem kolizním kurzu je cizí plavidlo. Do nárazu zbývá 20 minut. Naše nejrychlejší reakce je půl hodiny. Nejsme schopni navázat komunikaci ani vyhnout se střetu,“ dořekl kapitán a na ředitelově čele se objevily vrásky. Bylo jasné, že situaci pochopil. Patrně půjde jen o malé nedorozumění, které jeho vliv jistě napraví. Ředitel pokýval hlavou a řekl: „Dejte mi minutu, zavolám zpět.“ Když obrazovka pohasla, kapitán si oddechl – obrátil se na dobré místo. Venku pršelo a zuřila bouře. Opravdu dobrá chvíle pro krizovou situaci. Na displeji, který byl vidět z celého můstku, odtikávalo 18 minut, které zbývaly do střetu. Kapitán stál a napjatě očekával, až generální ředitel znovu zavolá. „Pane, příchozí komunikační kanál,“ ozval se spojový operátor od jedné z konzol. „Spojte mě,“ pokynul kapitán a obrazovka se znovu rozzářila. „Náš problém je větší, než jsme mysleli,“ řekla ředitelova tvář z obrazovky: „domnělé plavidlo není loď, ale stará mina z války.“ Kapitán poklesl v kolenou a svezl se do křesla. Na kratičký okamžik bylo zoufalství i v jeho očích, pak se vzchopil a řekl: „Panebože, dá se to vypnout?“ „Ne,“ odpověděl ředitel a jeho tvář začínala blednout: „ta mina byla použita před padesáti lety – podle našich informací je to mina 6C21, jeden z posledních typů, co byly použity – má navigační systém a je schopna setrvat na určené pozici. Stejně, jako jí dosáhnout. Co jí pohání zjišťujeme, podstatné je, že ji nikdo není schopen ovládat ani deaktivovat. Souřadnice byly vloženy už při vypuštění. Podle našich informací se na nich nyní nachází…“ „…naše loď,“ doplnil kapitán, „jaké škody to může způsobit?“ „Když naši inženýři vzali v úvahu současné Rollwaagovo naložené a další okolnosti, stejně jako předpokládané místo nárazu, pak se…potopíte.“ „Cože?“ vydechl kapitán, „ale jak je to možné? – Vždyť tohle je nejmodernější loď na světě? Nebyla vyrobena přeci tak, aby se přesně tohle nestalo? Zítra jsme měli překonat světový rekord!“ „Je mi to líto,“ řekla tvář z obrazovky: „také jsem tomu nevěřil. Ale fakta jsou fakta.“ Z kapitánovy tváře se vytratila barva: „A to není nic, co bychom mohli…“ „Ne, není,“ přerušil ho chladně nadřízený, „lodi už nic nepomůže. Rollwaaga bude škoda, ale přibližně do roka postavíme nový…“ Kapitán už dál ředitele neposlouchal. Seděl sklesle v křesle a díval se do prázdna. Nemohl uvěřit, že je generální ředitel už odepsal. Do střetu přeci zbývalo ještě 15 minut. „A nemůžeme tu minu sestřelit? Nebo ji jinak vyřadit z provozu? Máme přeci satelity a rakety, ne?“ navrhoval jeden z operátorů. „To těžko,“ odpověděl navigační, „na lodi zbraně nejsou a nikdo jiný se k nám nedostane – jsme uprostřed bouře a nevidí nás ani satelity.“ „A co helikoptéry?“ nevzdával se operátor. „Ne. Bouře má stupeň 8 – strhlo by je to do vln,“ řekl navigátor. „Kapitáne, slyšíte mě?“ dožadovala se pozornosti tvář z obrazovky, „Musíte evakuovat!“ Kapitán dále seděl a tichým hlasem vydal příkaz k evakuaci. Lodí se znovu rozezněly sirény. „Až sem jsme to dotáhli. Nejmodernější a největší loď, kterou kdy svět spatřil. Dnes láme světový rekord a zítra se nad ní zavřou vlny. Její otec o ní řekne, že mu chybí a že do roka postaví novou. On, který snil a stvořil tuto myšlenku. On, jenž měl tento velký sen. Ten, kdo by ji měl nejvíce chránit se jí vzdá jako první. Byznys. Tohle proklaté slovo, jež ničí dennodenně sny a štěstí. Pokrok. Nikdy se nezastavíme, šťastni s tím, co máme, vždy půjdeme dál. Jen a jen dál…“ „Kapitáne, musíme jít!“ řekl první důstojník, třesouc kapitánovi rukou. Můstek byl prázdný. Posádka byla na cestě k záchranným člunům. Kapitán pomalu vstal ze svého křesla a ani po cestě z můstku ho neopouštěly chmurné myšlenky: „Jaká ironie. Rollwaag je bez poškození a my ho opouštíme, protože víme, že se za 15 minut potopí…“ Sešli po schodišti z kontrolní a prošli dveřmi na palubu. Hustě pršelo a kapky deště kapitánovi bušily do tváře. Byla už tma a skrze zataženou černou oblohu prosvítal měsíc, jenž osvětlovat rozbouřené moře. I on se přišel dívat na pokrok lidstva. Vlny byly vysoké několik metrů, ale i přes svou velikost žádná z nich na Rollwaagovu palubu nedosáhla. Kapitán s prvním důstojníkem běželi přes půlku lodi k záchranným člunům na pravoboku, které posádka spouštěla na vodu. „Kolik času zbývá?“ ptal se jeden z členů posádky prvního důstojníka. „Osm minut,“ zněla odpověď. „Slyšeli ste? Tak hněte sebou chlapi! Nemáme čas!“ zavelel jeden z lodníků a posádka zrychlila své tempo.     Deset člunů už bylo na vodě a zbýval jen poslední. „Není to smutné Petře?“ zeptal se kapitán prvního důstojníka, když nastupovali, jako poslední, do člunu,     „Kam jsme to pokročili. Opouštím loď a nic jí není. Je krásná. Je to můj sen.“ „Vím, jak se cítíš Johny. Ale opravdu jsme nemohli nic udělat,“ odpovídal první důstojník, když kormidelník startoval malý motor a člun je odnášel dál od Rollwaagova trupu.

O pár minut později dokončil strašlivý lidský výtvor svoji pouť a dostál svého cíle. Přiblížil se na místo, které mu určil člověk, když ho ve svém strachu před svým nepřítelem před padesáti lety spustil do moře. Když se první ze spínačů na povrchu miny dotkl kovového trupu na Rollwaagově pravém boku, ozvalo se slabé cvaknutí. Starý elektronický obvod usoudil, že přišel jeho čas a mina explodovala.

Když kapitán zaslechl ohlušující ránu výbuchu, v jeho očích se zaleskly slzy. Rollwaag začal krvácet. Jiný, zcela odlišný elektronický obvod identifikoval nebezpečí. Automaticky uzavřel vnitřní přepážky v celé lodi, ale ani on nedovedl zabránit nevyhnutelnému. Poškození byla příliš veliká.

Když se Rollwaag nakláněl pravobokem do vln, potápěl se s ním nejen kapitánův sen, ale i E-Mail, jenž si kapitán už nikdy nepřečte. Jeden z nových počítačových systému GTC Rollwaagovy vypočetl lepší polohu pro zítřejší závod o světový rekord. Rollwaag se měl na tyto nové souřadnice ihned přesunout. E-Mail byl přijat v 19:05, 35 minut před tím, než nastala krizová situace…

Když se za Rollwaagem zavřely vlny, kapitán věděl, že se mýlil. Svět možná už opravdu nezná slovo Strach. Ale on nebyl zničen jen nahrazen, neb jeho místo již dávno převzal Pokrok.

Související příspěvky:

• Můj první den na VŠ (9)

Štítky: John Shipwreck, kapitán, Rollwaag, stroj

Publikováno 9. 11. 2008 v 0:00:56 v rubrice Povídky. Komentáře můžete sledovat skrze kanál RSS 2.0. Komentáře tohoto příspěvku jsou povoleny. Trackback je také povolen.