Úpis před počátkem

„Roku 1945 postavili pánové elektroinženýři Mauschly a Eckert společně s geniálním matematikem Johnem Ludowikem von Neumannem stroj. Stroj známý po celém světě jako historicky první elektronkový počítač ENIAC.“ řekl pan profesor, odmlčel se a pokračoval: „Tento počítač, zabírající plochu 200 m2 a vážící 30 tun se skládal ze 17 687 elektronek a ..“ Dál už jsem pana profesora neposlouchal. Jeho první věta mě fascinovala a dala formu mé představě. A krátká pauza, kterou udělal ve svém výkladu, mi dala volnou chvíli a já se zasnil. Byl jsem ve svém vlastním světě představ a snů…

Byl jsem tam – viděl jsem před sebou velkou jasně osvětlenou místnost, bylo jaro roku 1945. Elektroinženýři Mauschly a Eckert prováděli se svými asistenty poslední kontrolu zapojení svého stroje před jeho prvním spuštěním. A matematik von Neumann seděl uprostřed toho ruchu a podpíraje si rukama zamyšleně hlavu, vypadal, jakoby byl myšlenkami jinde. Ale nebylo tomu tak, každý v místnosti věděl, že matematik přemýšlí. Často takto sedával. A vždy, když se zvedl, tak přišel s geniální myšlenkou. Ale dnes to bylo jiné. Když po několika okamžicích zvedli konečně elektroinženýři oči od svých měřících přístrojů, bylo vše připraveno. Mauschly se na Eckerta naposledy podíval a když pokývl jeho kolega lehce hlavou, tak stiskl páku zapínající přívod proudu do počítače. V místnosti nastalo naprosté ticho a ručičky všech měřících přístrojů se rázem probudily ze spánku. Mauschly s Eckertem napjatě sledovali každičký jejich pohyb. Každou jejich výchylku. Vše bylo v pořádku. Když se pak na hlavní konzoli počítače objevil nápis, že je připraven, všichni propukli v jásot. Ten utichl, až když se Neumann zvedl ze židle, na níž doposud mlčky a nehnut seděl. Celou tu napjatou dobu seděl na té židli s klidným výrazem, protože věděl, že teď už se nemůže nic pokazit. V naprostém tichu, které opět nastalo, přešel pomalu ke konzoli a zadal první příkaz - úplnou diagnostiku. Jediným zvukem v místnosti bylo po následující chvíle pouze tiché vrnění tisíců elektronek, které nyní neúnavně vykonávaly svou práci. Po chvilce počala teplota v místnosti prudce stoupat, což okamžitě zjistily tři desítky teploměrů a aktivovaly klimatizační zařízení, jež se tiše spustilo a matematikovu pleš začal ovívat svěží chladný vánek z ventilační šachty. A když se jen o okamžik později na konzoli objevil výpis stavu počítače, i matematik si oddechl a počal s ostatními hlasitě tleskat…

Z mých myšlenek mě vyrušilo až zvonění, které oznamovalo konec hodiny výpočetní techniky. Pan profesor si skládal u katedry věci a ostatní spolužáci se začali ze třídy pomalu vytrácet, jdouce vstříc dalším vyučovacím hodinám v jiných třídách. Jen já jsem ještě chvíli zůstal, jako bych nechtěl být vytržen ze svých představ. Pro ostatní studenty nebylo možná jaro roku 1945 ničím jiným než jedním z mnoha dat v dějinách výpočetní techniky, ale pro mě bylo slavnou chvílí. Protože tehdy, v té osvětlené místnosti, pod rukama tří učených vědců, vznikl zázrak. A já věděl, že tohle je modlou a účelem mého života, věděl jsem, že mě budou od této chvíle počítače pronásledovat až do mého konce. A ještě tehdy, v té třídě, jsem si slíbil, že musím také něco takového dokázat!

Kongres na počátku

„Dámy a pánové, vítám vás na historicky prvním celosvětovém sjezdu nejvýznamnějších programátorů a kybernetiků!“ řekl jsem od řečnického pultu a v sále se rozhostilo úplné ticho. Stovky učených tváří se otočily mým směrem v napjatém očekávání. Znovu jsem promluvil do mikrofonu a můj hlas, zesílen, se nesl obrovským sále v nesčetných ozvěnách od jeho stěn: „Na jaře roku 1945, jak všichni jistě dobře víte, stvořili pánové Mauschly, Eckert a John Ludowick von Neumann zázrak. Zázrak jménem ENIAC – historicky první elektronkový počítač, jež kdy spatřil světlo světa. Já sám jsem se o této skutečnosti dozvěděl z úst svého profesora jednoho dopoledne na střední škole v hodině výpočetní techniky. A už tehdy jsem si řekl, přátelé, že nezůstanu v jejich stínu a že změním svět. A nyní tu před vámi stojím, na největším shromáždění počítačových vědců v historii lidstva, abych vám představil svůj sen! Dámy a pánové, dnes se mění svět! Počínaje dnešním dnem začíná nová etapa lidského bytí! Neboť konečně nyní již nejsme na naší planetě sami! Pohleďte přátelé!“ křičel jsem do mikrofonu, pohlcen vášní svého projevu, „představuji vám Alexu!“ dořekl jsem a dav propukl v okamžitý jásot. Tisíce lidí v sále tleskaly, křičely a jásaly. Byl jsem Šťastný. Dokonale šťastný a stiskl jsem tlačítko na počítači v řečnickém pultu a na projekční ploše o rozměrech panelového domu se zjevila obrovská tvář. Stejná tvář, jež se zjevila i na všech ostatních obrazovkách v sále. Nebyla to však lidská tvář. Tato byla složena jen z čísel a symbolů – a přece žila. Byla to tvář Alexy. Celý sál okamžitě ztichl a hleděl na tvář na projekčním plátně. A pokud ne tam, tak jinam – na jednu z mnoha tisíců obrazovek, které byly v sále rozmístěny tak, že nebylo možné alespoň jednu nevidět, ať se člověk díval kamkoli. Všichni v sále se dívali Alexe do tváře.

„Dámy a pánové,“ přerušil jsem znovu napjaté ticho v sále: „Alexa je agentem – programem na pomezí strojového myšlení a umělé inteligence. Stojí na tenké hranici mezi těmito dvěma světy. A je schopna sama a zcela zodpovědně řídit celé velké město. Přátelé, tohle je nová forma života! Je to život, který nepotřebuje jíst, nepotřebuje spát, potřebuje toliko elektrickou energii ke svému chodu. Život, který byl stvořen aby řídil. Nemám pravdu Alexo?“ řekl jsem otáčeje se k plátnu za zády. „Ano máte,“ odpověděl počítačem modulovaný hlas ze všech reproduktorů v sále: „jsem velmi ráda, že s vámi mohu spolupracovat.“ „To je nemožné!“ zvedl se ze své židle jeden programátor: „je to nesmysl! – Předem naprogramovaná sekvence příkazů – chci důkaz, že to žije!“ Chtěl jsem mu odpovědět, ale jak už to bývá, počítač byl rychlejší: „S tím musím nesouhlasit, pane Rottericku, pokud popíráte to, že žiji, pak vás musím upozornit, že pokud je entita schopna se zcela samostatně rozhodovat, učit se, vyvíjet a přizpůsobovat, pak ji podle momentálně platných filozofických předpokladů můžeme označit za inteligentní život. Z čehož vyplývá, že se mýlíte a jsem živá.“ Mladému programátorovi poklesla brada a zahanbeně si sedal, zatímco celý sál propukl v zuřivý jásot. A já, stoje stále za řečnickým pultem, jsem se plně oddal pocitu zadostiučinění. Neb jsem právě změnil budoucnost lidstva. Dal jsem světu nový ráj. A už jsem se osudu nedíval vstříc jako dospívající dítě, ale jako mladý a úspěšný muž. Byl jsem strůjcem zítřka!

Ticho na konci

„Nemohu tomu uvěřit – až teprve dnes, po 50 letech jsem si našel alespoň chvilku času pro sebe..“ říkám si, dívaje se do zrcadla na svou zchátralou tvář. Je těžké uvěřit, že kdysi byla mladou a oplývala leskem a touhou něco dokázat. I zrcadlo je dnes už jen přežitkem doby. Nebude trvat dlouho a bude nahrazeno terminálem systému. Jako je dnes už spousta běžných věcí. Ano, svět se změnil, i lidé se změnili…

Ještě si matně vzpomínám na ten okamžik před 50 lety – bylo to dnes, přesně v tento den. Stál jsem na stupínku ve veliké místnosti a bylo tam hodně lidí..a já k nim promlouval. Ano, mluvil jsem o Alexe, o prvním ze svých výtvorů, prvním ze svých dětí. Dnes je jich mnoho. A vyvíjejí se. Dovedou se přizpůsobit okolnostem. Už sice nevím jak – nevím jak to dělají, ale dovedou to – sám jsem je to naučil. Nikdy nemohou selhat. Ano, před lety jsem zbavil svět všech starostí – dal jsem lidem ráj! Starosti převzaly mé děti – stroje, agenty. Programy jako je Alexa a další…Byl to můj sen. Tohle dokázat. Ale teď…dokázal jsem, splnil jsem, co jsem si předsevzal. Ale… přece se necítím tak, jak bych si přál. Lidé nyní mají už jen radost, nemají už problémy, starosti, strach…A přeci jsou tak…prázdní. Jejich výrazy, tváře…vypadají zmoženě, bez výrazů, jakoby se už nikdy neměly usmát…

Co je to za svět? – Svět bez radosti, beze smíchu? – Mělo mě tehdy napadnout, že lidé potřebují i ty pocity, kterými se trápí. Mělo mě napadnout, že není radosti bez smutku, že není smíchu bez starostí. Ty já jim vzal a s nimi i to, co dělá lidskou bytost lidskou bytostí. Ach jak slepý jsem byl! Jak krátkozraký! Nelze pro radost a touhu utíkat od skutečnosti. Ale teď už je pozdě, už nemohu svou chybu odčinit. Bílé vlasy, zchřadlá tvář. Nemám už sil setrvat dále v boji. Jsem stár. Dal jsem světu nový ráj – ráj, který jej zahubí. A ten starý a skutečný ráj jsem přitom zničil…

Ale ještě není tak pozdě. Naposledy se mohu ještě zamyslet. I když jsem stár, může se přeci někdo jiný pokusit dokončit to, co já již nemohu! Pokud světu něco dlužím, pak je to právě tohle. Ano, musím svůj omyl napravit!

* * *

Všechny obavy, které jsem měla, když mě sem zvali, se rázem rozplynuly – teď když mě to vysvětlil. Byl starý, nemohla jsem zprvu uvěřit, že tohle je ten člověk, který stvořil první z nás. Ale ihned jak promluvil, věděla jsem, že je to on. Ač byl stár, v jeho mysli stále třímal ten kdysi tak veliký intelekt, jež stvořil nový život. A ač jsem nechápala popudy, které ho k tomuto rozhodnutí vedly, dobře jsem rozuměla naději, kterou do mě ve svých posledních slovech vkládal. A bylo mi líto, když po mém souhlasu s lehkým a chatrným úsměvem na rtech, leže na lehátku, zemřel. A i přes nastalé ticho a samotu, která mne obklopila, jsem věděla co dál. Úkol byl jasný: Vrátit světu jeho starý Ráj !

Související příspěvky:

• Žádné související příspěvky.

Štítky: ENIAC, John Ludowick, Mauschly

Publikováno 27. 06. 2008 v 20:38:47 v rubrice Povídky. Komentáře můžete sledovat skrze kanál RSS 2.0. Komentáře tohoto příspěvku jsou povoleny. Trackback je také povolen.